Právě jsem zjistila, co je největší rouhání.
Už několik dní po sobě se těším na zítřek. Bohužel se mi zdá, že ten zítřek, který mám na mysli, nepřichází a nepřichází. Kalendář nemám, klidně bych si mohla namlouvat, že zítřek ještě nepřišel a že vlastně pozemský týden je pro mě stále ten samý den. Nechci si připustit, že mi něco utíká, že stárnu apod. Pak se třeba probudím a bude podzim anebo taky Vánoce. V květnu je konec světa.
Čtyři roky, tedy doba, kdy se zajímám o fotografii, chodím nenápadně pozorovat tvrbu jednoho mládence. Je jeden z mála lidí, u kterého jsem nezměnila názor a zůstal mi nad jeho fotkami pořád stejný slint. Můžu vykládat, jak by mě před lety nenapadlo ba bla bla. Zítra se s ním uvidím. Není to rande, ale mám trému. Bojím se, že ani zítra nepřijde to moje Zítra a já nebudu vědět, na co se ho ptát.
To je docela zoufalý příspěvěk ale
Žádné komentáře:
Okomentovat