26.11. zamyšlení

Bude to o lásce. Zase. Možná bych se už za to měla omluvit.

Jenže právě nyní to má svoje opodstatnění. Jsem v polovině knihy Salvadora Dalího a do jeho života vstupuje osudová žena Gala. Dosud byl Dalí jediným géniem pod sluncem, nebo alespoň tak se popisovat. Nyní už k sobě má bohyni a píše o ní vskutku krásně. A tak je čas se nad láskou opět zamyslet. Krom toho jsem ještě stále poznamenaná knihou předešlou - Umění milovat od Ericha Fromma.

Dalí píše:

Byl jsem neustále s Galou. Láska ve mně vzbudila velkodušnost a o nic jsem nedbal. Ideologický boj už zalidnil můj mozek neustálým pohybem pluků, které má filozofie jako náčelník štábu horlivě vysílala k ochraně všech front mého mozku proti agresi, ale najednou se mi celý zdál předčasný. A já, nejctižádostivější ze všech současných malířů, jsem se rozhodl odjet s Galou na líbánky dva dny před otevřením své první výstavy v Paříži, umělecké metropoli světa. Tak jsem tedy ani neviděl, jak byly mé obrazy na této první výstavě mého díla rozvěšeny. To jsem během cesty přiznal Gale. A byli jsme s Galou tak zaměstnáni našimi dvěma těly, že jsme si stěží vzpomněli na mou výstavu, na kterou jsem se už díval jako na "naši".

Nevím jak to měli v této chvíli (píše o líbánkách), ale je pravda, že Gala byla ještě dlouhou dobu před tím, co se scházeli, vdanou paní. Zvláštní je, že se Dalí nad tímto faktem vůbec nepozastavoval a Galu považoval vklidu za "svou Galušku". Ani špetka žárlivosti, ani kousek pochybností. A o Paulu Eluardovi, manželovi Galy, se zmiňuje pouze v souvislosti s obrazem,na kterým byl tento básník zvěčněn.

Musela to být láska jako poleno. Věřím tomu, že Dalí byl schopen takové lásky. Podle Fromma může milovat člověk jiného člověka pouze tehdy, když miluje sám sebe. A tom byl Dalí mistr. Jenže Fromm taky píše, že hodně lásek vzniká z pocitu osamění.

Dalí své mládí vystihuje přesně v tomhle odstavci:

Nepodařilo se mi najít elegantní ženu, která by se zajímala o moje erotické fantazie - a dokonce žádnou ženu, ani elegantní, ani neelegantní. Pobíhal jsem po ulicicích jako větřící pes, ale nikdy jsem nebyl schopen něco najít, a i když se na vteřinu přihodil ten zázrak, moje nesmělost mi zabránila přiblížit se ženě, se kterou bych se byl rád seznámil. Kolik večerů jsem strávil obíháním bulvárů sem a tam a posedáváním na terasách kaváren, abych šťastně zahlédl tu pravou, kdyby šla kolem! Zdálo se mi, že je úplně přirozené, že všechny ženy pobíhají po ulicích s mozky zmučenými stejnou myšlenkou, stejnými erotickými fantaziemi jako já. Ale ne! (...) A když se vrátil do svého nezměrně prozaického pokoje s nohama zemdlenýma únavou od neplodného přicházení a odcházení, cítil jsem, jak mi srdce plní hořkost zmaru. Duše mi přetékala pokořením nad tím, že nedokážu upoutat nedostižná stvoření, na kterých jsem pásl pohledem. Vlastní rukou jsem před zrcadlem vykonal rytmickou a samotářskou oběť, při níž jsem prodlužoval jak jen jsem mohl, očekávanou rozkoš, do které vplynuly všechny ženské tvary, na které jsem odpoledne tak toužebně hleděl.

A tak dále a tak dále. Tuhle část popsal Dalí velmi dopodrobna, ale to není důležité. Prostě Dalí byl osamělej a hledal a hledal a čím více hledal, tím více nenacházel. První polibek si vychutnal dlouho po dvacátých narozeninách a patřil jediné ženě, kterou kdy měl. Možná je Dalí špatný příklad lásky z osamění, protože on svou Galušku nakonec obdivoval až do konce života pořád stejně. Spíš mě to napadlo jako dnešní tématický příspěvek poté, co jsem celý den poslouchala velmi reálně sousedovic hádku. Láska jako lék proti samotě. Může být, ale já už to zažít nechci.