cesty tam a zase zpátky. stejně na to nevěřím, že nějaká cesta vede zpátky. už navždy jenom tam, slibuji si, když jezdím po trase D1 směrem do Brna. pokaždé sama sebe dojímám svým osudem. je to takové vlastní obejmutí. tenkrát jsem tam jela sama, nikdo tam se mnou nebyl, ačkoliv jsem byla nucena sedět na zemi, jak byl autobus přeplněný, stejně trvám na tom, že jsem tam byla sama.
myslela jsem tenkrát na hádku s tátou, oba jsem nedokázali přemoci náš věčný boj a pohádali jsme se, i když jsme věděli, že právě odcházím navždy. nakonec jsem spěchala, abych stihla ještě dřívější autobus, tak smutné to bylo. a matka? sbalila mě stejně jako mě balila svačiny do školy a pak mě odevzdala do cizích rukou. autobusákovi.
rodiče se k tomu již nikdy nevyjádřili, je to spíš můj boj než jejich. odevzdanost je mým údělem. pak mi volal bratr a já si uvědomila že mám na tváři mokro. ksakru.pokaždé se cítím tak trapně ...
koho to v té náhodné komunitě cestujících může zajímat.
myslela jsem tenkrát na hádku s tátou, oba jsem nedokázali přemoci náš věčný boj a pohádali jsme se, i když jsme věděli, že právě odcházím navždy. nakonec jsem spěchala, abych stihla ještě dřívější autobus, tak smutné to bylo. a matka? sbalila mě stejně jako mě balila svačiny do školy a pak mě odevzdala do cizích rukou. autobusákovi.
rodiče se k tomu již nikdy nevyjádřili, je to spíš můj boj než jejich. odevzdanost je mým údělem. pak mi volal bratr a já si uvědomila že mám na tváři mokro. ksakru.pokaždé se cítím tak trapně ...
koho to v té náhodné komunitě cestujících může zajímat.
Žádné komentáře:
Okomentovat