Můj nejkrásnější výlet na Měsíc, řekl
.
nic
.
nic?
už dlouho jsem neviděla hvězdy
Vzal si ruku, položenou do té doby na jejím koleně, zpět a dal ji na volant. Mlčky nechával noční krajinu za sebou, zatímco ona se ohlížela každou chvilku dozadu, do deníku minulosti. Deníku, které nesnese ticho.
.
kde jsi?
.
propletla prsty do jeho vlasů. Nejjemnějších vlasů široko daleko. Ještě mu neřekla, jak moc na něm miluje jeho ostře kontrastní černobílé vlasy, stejně jako mu odepřela spoustu jiných odpovědí, které se ji honily v hlavě. Když on se jí vyznával ze svých citů. Když ji četl před spaním ze své oblíbené knihy, usnula a když jí řekl, že miluje, mlčela. Teď má být ona, kdo má poslední slovo? Kde jsi? Už dlouho jsem neviděla hvězdy a ted je vidím a ty jsi vedle mě. A mlčíš. Zrychluješ a zpomaluješ, zastavuješ, odcházíš, jak se ti zlíbí. Zatímco má ruka tě hladí po šíji, té zamlčeně nejvoňavější šíji. Kde jsi?
tak mluv ty. Mluv o své minulosti. Ptáš se, kde jsem, ale já ani nevím, kdo jsi a proč tu jsi se mnou. Jako bys každou chvíli chtěla vystoupit. Chci slyšet, že to byl i tvůj nejhezčí výlet na Měsíc a jestli ne, kdo mě předčil? Kdo tě tam zavedl přede mnou?
Jako ztraceni jeli prázdnou úzkou silnicí, která jim mizela ve zpětném zrcátku. Usínala poprvé vedle něj, aniž by ho při tom držela za ruku, poprvé usínala sama vedle něj. Když se vzbudila, neměli za sebou ani polovinu cesty. Bylo jí trochu chladno z té jeho mlčenlivosti. Všiml si toho a pustil na ni teplý proud vzduchu. Mlčky ho vískala ve vlasech. Tři hodiny cesty
Když se před nimi objevila prvni lampa, řekl jen: jedeme ke mě
nedokázala rozpoznat, o jakou větu se jednalo.
Jedeme k tobě?
Jedeme k tobě!
či
Jedeme k tobě...
prostě k němu jela, toužila po něm
Vezl si ji k sobě, aniž by věděl kým je. Ona. Dosud ji nedokázal pojmenovat. vozil si ji jako suvenýr do svého bytu a ráno ji zase mlčky vracel. kdo jsi?
.
nic
.
nic?
už dlouho jsem neviděla hvězdy
Vzal si ruku, položenou do té doby na jejím koleně, zpět a dal ji na volant. Mlčky nechával noční krajinu za sebou, zatímco ona se ohlížela každou chvilku dozadu, do deníku minulosti. Deníku, které nesnese ticho.
.
kde jsi?
.
propletla prsty do jeho vlasů. Nejjemnějších vlasů široko daleko. Ještě mu neřekla, jak moc na něm miluje jeho ostře kontrastní černobílé vlasy, stejně jako mu odepřela spoustu jiných odpovědí, které se ji honily v hlavě. Když on se jí vyznával ze svých citů. Když ji četl před spaním ze své oblíbené knihy, usnula a když jí řekl, že miluje, mlčela. Teď má být ona, kdo má poslední slovo? Kde jsi? Už dlouho jsem neviděla hvězdy a ted je vidím a ty jsi vedle mě. A mlčíš. Zrychluješ a zpomaluješ, zastavuješ, odcházíš, jak se ti zlíbí. Zatímco má ruka tě hladí po šíji, té zamlčeně nejvoňavější šíji. Kde jsi?
tak mluv ty. Mluv o své minulosti. Ptáš se, kde jsem, ale já ani nevím, kdo jsi a proč tu jsi se mnou. Jako bys každou chvíli chtěla vystoupit. Chci slyšet, že to byl i tvůj nejhezčí výlet na Měsíc a jestli ne, kdo mě předčil? Kdo tě tam zavedl přede mnou?
Jako ztraceni jeli prázdnou úzkou silnicí, která jim mizela ve zpětném zrcátku. Usínala poprvé vedle něj, aniž by ho při tom držela za ruku, poprvé usínala sama vedle něj. Když se vzbudila, neměli za sebou ani polovinu cesty. Bylo jí trochu chladno z té jeho mlčenlivosti. Všiml si toho a pustil na ni teplý proud vzduchu. Mlčky ho vískala ve vlasech. Tři hodiny cesty
Když se před nimi objevila prvni lampa, řekl jen: jedeme ke mě
nedokázala rozpoznat, o jakou větu se jednalo.
Jedeme k tobě?
Jedeme k tobě!
či
Jedeme k tobě...
prostě k němu jela, toužila po něm
Vezl si ji k sobě, aniž by věděl kým je. Ona. Dosud ji nedokázal pojmenovat. vozil si ji jako suvenýr do svého bytu a ráno ji zase mlčky vracel. kdo jsi?
Žádné komentáře:
Okomentovat