První den jsem zdolala hodinovou metu. Vrátila jsem se uřízená a zásluha rychlého spánku byla zaručena. Nenadávala jsem a byla jsem odhodlána vydržet až do konce (?). Druhý den jsem běžela 40 minut. Vrátila jsem se v pohodovém stavu a dokonce jsem byla přesvědčena, že bych ještě tu čtvrthodinku zvládla. Odměna byla sice méně zasloužená, avšak stále fungovala. Třetí den jsem zdolala půlhodinku. Vrátila jsem se s pocitem, že je dobře, že druhý den odjíždím na dovolenou, kde bych v roli běžce byla za exota. Pět dní nuceného oddychu...ach jóó
Včera jsem se vrátila a dnes jsem na start nenastoupila. Důvodem je popracovní činnost v podobě procházky - dá se to brát jako pomalý běh. Odměnu bych si neměla zasloužit, ale ulehnu zase jako obvykle.
Ztracené řádky. Je to blbost, vím. Ještě zítra v lepším případě vyběhnu zase ve 23:00 na nějakou tu patnáctiminutovku, ale nevěřím, že mé přecevzetí oslaví týden. Vím ale čím to je! Odměny jsou nemotivující. Spánek přijde dřív nebo později tak nebo tak. Přišla jsem na toto poznání docela náhodou.
Dnes, když se kamarád hostil u venkovního okýnka mekáče, zahlédla jsem, jak ze dveří vystřelil profesionálně vyhlížející běžec. Měl na sobě dres, závodní trenýrky a tretry. V jedné ruce držel hamburger, do kterého se ještě za pochodu zakousával a v druhé paži mu vlála přetékající taštička s občerstvením. Vonělo to na míle...
Takže je to jasné. Mekáč v okolí sice nemám, ale zato vím o docela pěkném baru, který přesně vyhovujem mému časovému rozvrhu. Ehm.... totiž, nevidím jinou alternativu, jak toto trápení vydržet až do konce (?)
Žádné komentáře:
Okomentovat