Míjíme se na schodech. Zatímco já tahám tašky dovnitř, on vynáší krabice ven.
Už 14 dní.
Dřinu si zpříjemňujeme bezduchým tlacháním. "Kdybych věděl, že budu mít sousedku, tak tu zůstanu," řekl při prvním setkání. Není to pravda. Pán se stěhuje, protože už nemá na to, aby platil nájem. Maminka, se kterou v bytě roky bydlel, zemřela.
Zvolili jsme očividně oba stejnou taktiku. Stěhujeme se "postupně". A ani jeden nespěcháme.
"Ještě stále máte co stěhovat?" povídám dnes mezi řečí, zatímco jsme prošli křížem. Jenom vzdychne. Pro mě jsou to vesměs krámy,které kdyby nebyly, nesmutnila bych. Tedy kromě knih, deníků a fotografií. Shoř. On to vidí jinak. Vkládá do věcí vzpomínky a říká, že jakmile něco vyhodí, hned nato to potřebuje. V tom jsme se neshodli, jiná generace. "To se toho nastřádá za ty roky, co?" povídám. "No jo, zbývá mi ještě celý pokoj. To víte, osmdesát let jsem tu bydlel."
Těžko skrýt údiv. Nevypadal, že by chtěl politovat. A tak jsme s navzájem podrželi dveře a šli každý svou cestou. Zase někdy zítra, nezaznělo
Žádné komentáře:
Okomentovat