Půlnoc v Paříži je nádherný film. Chutná jako lehké víno. Zazáří vám při něm oči. Vyvolá úsměv na rtu a nevnímáte, že se celý sál směje. Slyšíte jen vlastní smích. Anebo dnešek nebyl skutečný.
Někdy přemýšlím nad realitou. Myšlenkama jsem často mimo a pak se může stát, že mě unikne,co opravdu prožívám a při čem je mi hezky. Opravdu cítím Paříž, když čtu můj oblíbený Parfém, opravdu tam stojím v celé té romantice a ještě navíc se přesouvám nejen v místě, ale i v čase, když čtu mou oblíbenou knihu, když sleduji film Woodyho Allana.
Vyrušil mě naprosto znenadání. protože už jsem přestala věřit, že existuje, protože už jsem sama sebe měla za blázna, protože už jsem zapomněla jeho složení chemie. Protože jsem se domnívala, že jsem jeho vůni namíchala svou fantazií. protože jsem si myslela, že jsem sama vytvarovala to tělo svými touhami. a že jsem sama namalovala jeho tvář a napsala knihu jeho příběhů. V tu chvíli jsem se neptala, zda na té lavičce sedím sama a jestli ten odraz ve Vltavě skutečně odráží osoby nás dvou. Prostě mi bylo v tu chvíli hezky a ptát se by bylo rouhání. Otázky přijdou samy naprosto logicky, až potom, co vás čas přenese zase do té rutiny. Nemáte nic, čeho byste se chytli, jen si znova vybavíte tu vůni. smyšlenou směsici potu, která možná není přelud
Žádné komentáře:
Okomentovat