Napůl spící, opřená o dveře
"Prosím neopírejte se o dveře" stačila jsem si ještě přečíst a pak zase zavřela oči.
To jsou moje rána bez kávy. Mé cesty metrem do práce
usměji se pouze tam kde budu cítit víc než jen zubní pastu
byli opřeni taktéž o dveře metra a vadilo jim to asi stejně jako mě.Vlastně si nejsem jista, zda-li si uvědomovali, kde jsou. Spíš ne. Byli spolu patrně v růžovém háji a jen oni dva. Jakoby se nechumelilo, jakoby nebylo ráno - zářili jako dvě sluníčka. Mohlo jim být tak 45 a mám-li si představit jejich růžový háj tak asi takto - Eiffelovka, ohňostroj, proražené srdíčka a všechno je happy. Oslovují se ňufinko a ňufáčku a možná je to tak i ve skutečnosti
Bylo ráno zatím bez kávy a já začala pomalu procitat
Přitom, být bez sebe, člověk by řekl "Obyčejná pracující elita" Ona vypadala jako od kolotočů se svým rozcuchem alá 90 léta, nevýrazným kabátem XL a dioptriemi stejné velikosti a on holohlavý zamlklý tříbarevný inženýrek se zálibou v žehlení a okopávání záhonků. Líbali se šuškali hihňali šťouchali a nevnímali závistivé pohledy od těch, co to doma nemají. Příští stanice Muzeum a on naoko zesmutněl. Vytušili jsme, že teď přijde loučení. Ona vystupovala...nechala za sebou vlát neučesanou hřívu, když kráčela výraznými kroky. Otočí se neotočí?. Otočila se - ach ta láska - a poslala mu vzdušný polibek. Pak se rozhihňala a dala se do běhu. Ještě dlouho na ni hleděl, pak se zavřely dveře a on si sedl na volné místo. Sáhl do aktovky, vytáhl jakousi technickou knihu, psanou navíc v angličtině a stal se z něj nezajímavý člověk - nezajímavý svou lhostejností, asi jako všichni
Jenže to už jsem se dávno usmívala
"Prosím neopírejte se o dveře" stačila jsem si ještě přečíst a pak zase zavřela oči.
To jsou moje rána bez kávy. Mé cesty metrem do práce
usměji se pouze tam kde budu cítit víc než jen zubní pastu
byli opřeni taktéž o dveře metra a vadilo jim to asi stejně jako mě.Vlastně si nejsem jista, zda-li si uvědomovali, kde jsou. Spíš ne. Byli spolu patrně v růžovém háji a jen oni dva. Jakoby se nechumelilo, jakoby nebylo ráno - zářili jako dvě sluníčka. Mohlo jim být tak 45 a mám-li si představit jejich růžový háj tak asi takto - Eiffelovka, ohňostroj, proražené srdíčka a všechno je happy. Oslovují se ňufinko a ňufáčku a možná je to tak i ve skutečnosti
Bylo ráno zatím bez kávy a já začala pomalu procitat
Přitom, být bez sebe, člověk by řekl "Obyčejná pracující elita" Ona vypadala jako od kolotočů se svým rozcuchem alá 90 léta, nevýrazným kabátem XL a dioptriemi stejné velikosti a on holohlavý zamlklý tříbarevný inženýrek se zálibou v žehlení a okopávání záhonků. Líbali se šuškali hihňali šťouchali a nevnímali závistivé pohledy od těch, co to doma nemají. Příští stanice Muzeum a on naoko zesmutněl. Vytušili jsme, že teď přijde loučení. Ona vystupovala...nechala za sebou vlát neučesanou hřívu, když kráčela výraznými kroky. Otočí se neotočí?. Otočila se - ach ta láska - a poslala mu vzdušný polibek. Pak se rozhihňala a dala se do běhu. Ještě dlouho na ni hleděl, pak se zavřely dveře a on si sedl na volné místo. Sáhl do aktovky, vytáhl jakousi technickou knihu, psanou navíc v angličtině a stal se z něj nezajímavý člověk - nezajímavý svou lhostejností, asi jako všichni
Jenže to už jsem se dávno usmívala
Žádné komentáře:
Okomentovat