14.1. příjemný den

Seděla jsem na záchodku v kavárně Slavia a strašně se řehtala. Bylo krátce po poledni, nahoře čekal kamarád až "dočůrám" a dole hrál Neckář své Alejuja. prostě se nic zvláštního nedělo a stejně jsem se smála a myslela jsem, že to nikdy neskončí. pak jsem utřela slzu, spláchla to nic a šla si umýt ruce. Postarší dáma s přísným výrazem pozorovala můj odraz  v zrcadle. Jindy by si mě nevšimla. Jindy bych se tvářila neviditelně.
mrkla na mě. Proč na mě mrká? a pak se usmála. Protože dobrá nálada je nakažlivá

Už několikátý den se stále směji. Asi tak od té doby co jsem ho poznala. Prostě všemu a jemu taky. Musím se otočit, aby si nemyslel...
nemyslí...řekne že jsem kouzelná a jdeme dál. Třeseme se zimou ale ukrýt se do tepla by znamenalo odejít. Tak dál našlapáváme na špičky, které necítíme abychom mohli obdivovat kouzla vetešnictví. Koupila jsem si mého oblíbeného Předčítače, kterého už podruhé asi číst nebudu, ale mám ho spojeného s příjemnými vzpomínkami. On si pořídil deštník, který je naprosto úchvatný.Škoda, že má rád déšť a nerad se před ním skrývá. Třeba to taktéž bude vzpomínka...neptali jsme se proč
chtěla jsem ještě konvičku na zalévání, ale chyběla jí díra, pak jsem chtěla hrníček, jenže ten naopak tekl i když neměl. Kamarád si přál lustr, jenže žádný nesvítil. Vetešnictví má své kouzlo ve své zbytečnosti. Nakonec, co dnes,i z těch ultramoderních věcí, není zbytečnost