Blíží se konec měsíce, vím co to znamená. Zavírám před tím oči. Ještě tři dny
není to důležité a jestli ano, tak pro mě ne
aneb nějak to dopadne.
čas zúčtování. Nájem, složenky, mobil a tak. Mám to na nástěnce, není náhoda, že jsem si ji vlastnoručně orámovala do křiklavé červeně. Jako hrozba, jako výstraha Nedívej se tam.
neuplynul ani měsíc, co jsem brala svou první doopravdickou výplatu jako řádný zaměstnanec. Až jednou budu poskytovat rozhovor a zeptají se mě, co jsem si koupila za své první vydělané peníze, budu se patrně stydět. Obvykle si za ně lidé pořizují jednu věc, po které dlouho toužili - někteří si za to koupí elektroniku, jiní kus nábytku, ostatní je nechaj v bordelu třeba (romantická představa). A já řeknu Čoveče, já ti ani nevím. Každopádně výplata rychle mizela a na konci měsíce už nebyla žádná.
Nejhorší stav je, když nemám téměř nic. Taková situace mě deptá. Buď mám a můžu anebo nemám a nemůžu. Když téměř nemám, dostanu chuť na nejdražší víno, které si mohu dovolit anebo zajdu do knihkupectví a tak. Mít úplné nic mi přijde lepší než mít skoro nic.
Dobře, takže co jsem si koupila za svou první výplatu. Sama se tomu musím smát, když si po sobě čtu tento seznam, ale co už dnes. Tento měsíc byl vskutku krásný, dělala jsem si jenom radost
Prvně ten klobouk za stovku - narazila jsem na něj v nejzaprášenějším bazaru. Cítila jsem chvění, když jsem ho tam viděla. najednou byl můj
obraz Salvadora Dalího za sedmdesát korun. Jestli klobouk bylo chvění a chvilkové vzrušení, pak tento obraz byla láska. Jen tak jsem náhodou hodila hlavou a zpátky už ji nevrátila. Zůstala jsem hledět na stěnu a oči mi zářily a vzdychla jsem jen ach Dalí. Čekal tam na mě. Dalí a jeho tekoucí už vybledlé hodiny.
dva hrníčky po desetikorunách. ano je to zanedbatelná částka, ale nelze nezmínit. Správný hrníček jsem dlouho hledala, totiž mám takovou představu, že až hrníček tvoří domov. A já jsem vzala dva, jeden pro mě a druhý pro toho Druhého. Dvacet korun
Za stejnou částku jsem si doplnila knihovničku o svého milovaného Předčítače. Usedá na něj směle prach a tím pro mě jeho hodnota stoupá. Miluji zaprášené knihy. Navíc má zažloutlé listy. Kolika lidem patřil? putuje a činí radost
Členství v kině Ponrepo, přišlo mě to tak na sto dvacet korun. Plus lístky na jednotlivé filmy po čtyřiceti korunách. Tím jsem ukojila zálibu ve starých filmech. důležitý okamžik.
to je vše. nic jiného mě vážně nenapadá. nechce se mi tyto částky sčítat, jenom bych se rouhala, ale kam zmizel zbytek výplaty, nevím. Anebo vím,ale je to možné, aby drobné radosti jako návštěvy výstav, placení účtu za posezení nad kávou pro sebe a kamarády či těch pár skleniček bílého, vyčerpaly můj účet?
a není to vlastně jedno?
není to důležité a jestli ano, tak pro mě ne
aneb nějak to dopadne.
čas zúčtování. Nájem, složenky, mobil a tak. Mám to na nástěnce, není náhoda, že jsem si ji vlastnoručně orámovala do křiklavé červeně. Jako hrozba, jako výstraha Nedívej se tam.
neuplynul ani měsíc, co jsem brala svou první doopravdickou výplatu jako řádný zaměstnanec. Až jednou budu poskytovat rozhovor a zeptají se mě, co jsem si koupila za své první vydělané peníze, budu se patrně stydět. Obvykle si za ně lidé pořizují jednu věc, po které dlouho toužili - někteří si za to koupí elektroniku, jiní kus nábytku, ostatní je nechaj v bordelu třeba (romantická představa). A já řeknu Čoveče, já ti ani nevím. Každopádně výplata rychle mizela a na konci měsíce už nebyla žádná.
Nejhorší stav je, když nemám téměř nic. Taková situace mě deptá. Buď mám a můžu anebo nemám a nemůžu. Když téměř nemám, dostanu chuť na nejdražší víno, které si mohu dovolit anebo zajdu do knihkupectví a tak. Mít úplné nic mi přijde lepší než mít skoro nic.
Dobře, takže co jsem si koupila za svou první výplatu. Sama se tomu musím smát, když si po sobě čtu tento seznam, ale co už dnes. Tento měsíc byl vskutku krásný, dělala jsem si jenom radost
Prvně ten klobouk za stovku - narazila jsem na něj v nejzaprášenějším bazaru. Cítila jsem chvění, když jsem ho tam viděla. najednou byl můj
obraz Salvadora Dalího za sedmdesát korun. Jestli klobouk bylo chvění a chvilkové vzrušení, pak tento obraz byla láska. Jen tak jsem náhodou hodila hlavou a zpátky už ji nevrátila. Zůstala jsem hledět na stěnu a oči mi zářily a vzdychla jsem jen ach Dalí. Čekal tam na mě. Dalí a jeho tekoucí už vybledlé hodiny.
dva hrníčky po desetikorunách. ano je to zanedbatelná částka, ale nelze nezmínit. Správný hrníček jsem dlouho hledala, totiž mám takovou představu, že až hrníček tvoří domov. A já jsem vzala dva, jeden pro mě a druhý pro toho Druhého. Dvacet korun
Za stejnou částku jsem si doplnila knihovničku o svého milovaného Předčítače. Usedá na něj směle prach a tím pro mě jeho hodnota stoupá. Miluji zaprášené knihy. Navíc má zažloutlé listy. Kolika lidem patřil? putuje a činí radost
Členství v kině Ponrepo, přišlo mě to tak na sto dvacet korun. Plus lístky na jednotlivé filmy po čtyřiceti korunách. Tím jsem ukojila zálibu ve starých filmech. důležitý okamžik.
to je vše. nic jiného mě vážně nenapadá. nechce se mi tyto částky sčítat, jenom bych se rouhala, ale kam zmizel zbytek výplaty, nevím. Anebo vím,ale je to možné, aby drobné radosti jako návštěvy výstav, placení účtu za posezení nad kávou pro sebe a kamarády či těch pár skleniček bílého, vyčerpaly můj účet?
a není to vlastně jedno?
Žádné komentáře:
Okomentovat