zašli na kávu jako už pokaždé v době pracovní pauzy.
"dneska je krásně" - hleděla na vznášející se listí kolem nich, když se začal zvedat vítr a pomalu se schylovalo k dešti, měla potřebu vyjádřit oblibu k tomuto podzimnímu období.
mlčel, opřenej o zeď s nohama položenými na vedlejší židli, uvolněně si vychutnával cigaretu a sem tam natáhl ruku k popelníku...sem tam se tak připitoměle usmíval a občas na ní poočku mrkl, snad aby se ujistil, že ještě stále pozoruje opadávající stromy kolem tohoto zapadlého místečka, který věděl, že má tak ráda. Krátce nato se spustil obrovský lijál a ona řekla cosi o "příjemném chlazení..." a dál se tím nechávala unášet.
"Počasí není důležitý" zabrblal si spíš tak pro sebe, stále nehnutě ve stejné ležérní pozici a se stále vrchovatějším popelníkem, který si přisunul k pravé ruce, když si všiml, že dáma nekouří...
"a co je důležitý" zeptala se, ale zase jakoby spíše sebe než jeho. Či otázka do větru? pozorujíc stále stejné místo, kde dle jejích slov probíhalo něco magického... "co musíš vidět"
mlčel, ale zdálo se, že mu to zůstalo v hlavě. To byl přesně ten okamžik, který na něm miluje. zamyšleného..zamířila pohled na něj, ale nečekala odpověd. dívala se jak se usmívá mezitím, co jeho ruka nakrátko zajela pod její sukni.
Dvacet minut spolu
Žádné komentáře:
Okomentovat