Už týden mi teče z nosu krev
nikdy před tím mi krev z nosu netekla
takže z toho mám tak trochu logicky divný pocit
no a jak se jinak máš?
jo mám se dobře, jen mi poslední dobou teče z nosu krev
čekala jsem že má poznámka o krvi tátu vyděsí. čekala jsem hluboký jakože empatický a starostlivý pohled, jak to umí jen rodičové, čekala jsem, že mě zasype radami, co teď musím a co naopak nesmím. tak jak to umí jen můj otec. zaujala jsem tedy obranou pozici a čekala...
jo to mě taky.
otočil se na patě si šel si udělat kafe
ani se mě nezeptal, zda si dám taky
poslední dobou se mi zdá, že doma ztrácím své pevné místo, které jsem tak těžce budovala vedle svého staršího bratra. jakou práci to dalo, aby se na mě nezapomínalo.
zdá se že starosti opadaly, ta chvíle, na kterou jsem se těšila od dob, co jsem poprvé navštívila ve 14 místní diskotéku...a najednou fňukám, že mi to chybí
teče mi krev a nikoho doma to nezajímá. cítím tu prázdnotu, klid. ticho - to co jsem vždycky vyžadovala je najednou na obtíž, nemyslím takový to dutý ticho - běží tu televize, občas zapíská voda na sporáku, občas někdo otočí listem v denní tisku, sem tam někdo otevře ledničku a zase ji s rámusem přicvakne, je tu ticho tím způsobem, že se nikdo nezajímá, nestará se, jak se říká - nemá péči.
čtu knihu v pokoji, kam se dříve přede mnou a před bratrem rodičové zavíraly. když zvednu zrak, vidím stín na stěně, které vytváří zapnutá televize ve vedlejší místnosti. mamina u toho chrápe, ale kdybych televizi vypnula, probudí se a bude mě tak dlouho přesvědčovat, že se na to dívá, až zapomenu na její chrápání a vlastně i na tu televizi. je mi to jedno. ani ji nezasnu, nechám ji tam spát při světle, odkrytou, v hluku puštěné plazmové televize.
v únavě zhasínám lampičku svou a pozoruju stíny na zdi do chvíle než mě uspí. vzbudí mě až chrápání mého otce, vstanu a přesunu se do pokoje za maminou, ulehnu do bratrovy postele, kterou si tu střídáme podle toho, kdo z nás je zrovna doma. mamina chrápe jako obvykle víc než táta, takže beru polštář a jdu se přesunout do obývacího pokoje. nesnažím se ji vzbudit, říct ji, že mě ruší , odcházím po špičkách z pokoje, kterému jsme dříve říkali děcák.
ráno vstanu, dám si kafe, doma už nikdo není. sedím na straně stolu, kam mi vždycky pokládala mamina svačinu. teď je tam prázdno. vzpomenu si, že jsme včera spolu vůbec nemluvili. ale co, vím, že mi dneska zavolá...
nikdy před tím mi krev z nosu netekla
takže z toho mám tak trochu logicky divný pocit
no a jak se jinak máš?
jo mám se dobře, jen mi poslední dobou teče z nosu krev
čekala jsem že má poznámka o krvi tátu vyděsí. čekala jsem hluboký jakože empatický a starostlivý pohled, jak to umí jen rodičové, čekala jsem, že mě zasype radami, co teď musím a co naopak nesmím. tak jak to umí jen můj otec. zaujala jsem tedy obranou pozici a čekala...
jo to mě taky.
otočil se na patě si šel si udělat kafe
ani se mě nezeptal, zda si dám taky
poslední dobou se mi zdá, že doma ztrácím své pevné místo, které jsem tak těžce budovala vedle svého staršího bratra. jakou práci to dalo, aby se na mě nezapomínalo.
zdá se že starosti opadaly, ta chvíle, na kterou jsem se těšila od dob, co jsem poprvé navštívila ve 14 místní diskotéku...a najednou fňukám, že mi to chybí
teče mi krev a nikoho doma to nezajímá. cítím tu prázdnotu, klid. ticho - to co jsem vždycky vyžadovala je najednou na obtíž, nemyslím takový to dutý ticho - běží tu televize, občas zapíská voda na sporáku, občas někdo otočí listem v denní tisku, sem tam někdo otevře ledničku a zase ji s rámusem přicvakne, je tu ticho tím způsobem, že se nikdo nezajímá, nestará se, jak se říká - nemá péči.
čtu knihu v pokoji, kam se dříve přede mnou a před bratrem rodičové zavíraly. když zvednu zrak, vidím stín na stěně, které vytváří zapnutá televize ve vedlejší místnosti. mamina u toho chrápe, ale kdybych televizi vypnula, probudí se a bude mě tak dlouho přesvědčovat, že se na to dívá, až zapomenu na její chrápání a vlastně i na tu televizi. je mi to jedno. ani ji nezasnu, nechám ji tam spát při světle, odkrytou, v hluku puštěné plazmové televize.
v únavě zhasínám lampičku svou a pozoruju stíny na zdi do chvíle než mě uspí. vzbudí mě až chrápání mého otce, vstanu a přesunu se do pokoje za maminou, ulehnu do bratrovy postele, kterou si tu střídáme podle toho, kdo z nás je zrovna doma. mamina chrápe jako obvykle víc než táta, takže beru polštář a jdu se přesunout do obývacího pokoje. nesnažím se ji vzbudit, říct ji, že mě ruší , odcházím po špičkách z pokoje, kterému jsme dříve říkali děcák.
ráno vstanu, dám si kafe, doma už nikdo není. sedím na straně stolu, kam mi vždycky pokládala mamina svačinu. teď je tam prázdno. vzpomenu si, že jsme včera spolu vůbec nemluvili. ale co, vím, že mi dneska zavolá...
Žádné komentáře:
Okomentovat