Viděla jsem květinu. Byla nádherná, jak tam tak nehybně stála v truhlíku a vyzařovala svou zdravě zelenou barvu, až nápadně nenápadná, až neskutečně skutečná. Vyrostla pro mě. Neptala jsem se jí, zda i ona mě chce, prostě jsem si ji vzala.
Prodavačka se na mě umívala. Ona mi dá mou květinu a já ji dám jejich stopadesát korun,obě budeme spokojené. Nechvátám. nechvátá. Obrací květinu ze strany na stranu a hledá kód. Vyděšeně pozoruji padající hlínu. Ale no tak, nechvátáme přeci. Nač...
Kroutí hlavou a dál rozhazuje drobky hlíny a květina se naklání ze strany na stranu. Přivřu oči a skopím uši. A pak : "Prosím?" Znova zopakuje, že nemůže najít kód. Nic se neděje. Nač...
Ťuká čísla do stroje a její stisk na tlačítka sílí. Pak už se neusmívá. Mluví do sluchátka a mě dává pět minut. Čtyři tři dva jedna. Ta květina mi nepatří, mýlila jsem se. Květinářka vyťukává další kódy, který se ozývají ze sluchátka, jenže ani jeden není správný. Neusmívám se. Nač...
Už mám na jazyku své "Nedá se nic dělat". Jsem rozhodnuta pustit mou vyvolenou k vodě. Nepatříme k sobě. Lehce se vzdávám, jsem netrpělivá, pověrčivá. Sbohem a pak: "Máte ji od nás jako dárek." Prosím? Znova se usmívá... "Za to čekání." Říkám že nemohu a chvíli si to i skutečně myslím. Žít bez ní, ale nač...
Toto je můj stý příspěvěk. Už žádný jiný stý nebude
Prodavačka se na mě umívala. Ona mi dá mou květinu a já ji dám jejich stopadesát korun,obě budeme spokojené. Nechvátám. nechvátá. Obrací květinu ze strany na stranu a hledá kód. Vyděšeně pozoruji padající hlínu. Ale no tak, nechvátáme přeci. Nač...
Kroutí hlavou a dál rozhazuje drobky hlíny a květina se naklání ze strany na stranu. Přivřu oči a skopím uši. A pak : "Prosím?" Znova zopakuje, že nemůže najít kód. Nic se neděje. Nač...
Ťuká čísla do stroje a její stisk na tlačítka sílí. Pak už se neusmívá. Mluví do sluchátka a mě dává pět minut. Čtyři tři dva jedna. Ta květina mi nepatří, mýlila jsem se. Květinářka vyťukává další kódy, který se ozývají ze sluchátka, jenže ani jeden není správný. Neusmívám se. Nač...
Už mám na jazyku své "Nedá se nic dělat". Jsem rozhodnuta pustit mou vyvolenou k vodě. Nepatříme k sobě. Lehce se vzdávám, jsem netrpělivá, pověrčivá. Sbohem a pak: "Máte ji od nás jako dárek." Prosím? Znova se usmívá... "Za to čekání." Říkám že nemohu a chvíli si to i skutečně myslím. Žít bez ní, ale nač...
Toto je můj stý příspěvěk. Už žádný jiný stý nebude
Žádné komentáře:
Okomentovat