vstoupila jsem mezi hroby dávno pošlapané časem. a s jakou nechutí-
kostnice. už od vlakového nádraží mě tam lákaly cedule, jejichž obsah byl přeložen do třech světových jazyků.měla jsem to tušit a taky tak trošku tušila, když jsem se zastavila na své první zastávce mezi kostnicí a nádražím. nahlédla jsem do vskutku krásného středověkého kostela, avšak ten pán uvnitř rachotící pokladničkou a vyvolávající cosi v ruštině, mě zase rychle zahnal ven domrazu. šla jsem tedy tam
kostnice. představovala jsem si kostelíček stojící na chudých nožičkách, pohupující se ve větru a já pokleknu nad mohutným křížem. já - nic.
jenže vstupte, jen vstupte přes bránu která je polepena reklamními taháky jimž ani nerozumíte jen tušíte. ani se mi nechtělo. ale kostelík za tou bránou byl a opravdu vypadal chudičce. a tak jsem vešla a málem narazila na hezouna se skloněnou hlavou ťukajícího cosi do mobilu. zabrblal - ani jsem mu nerozuměla. vypadal jako james bond, ale byl to Ivan.
když do kostelíčka přejede zájezd, pak se opravdu starověká stavba otřásá v základech. panáčci se nezdrželi dlouho, vyskočili z autobusu, nafotili hroby a jeli zase dál. jenže jako na potvoru přijel zájezd další.
a tak jsem se rozhodla že ten kostelíček už nestihnu a mezi pomníky jsem odbočila do škvíry, která mě lákala už tím útěkem. být a pak tu nebýt.
mezi stromy jsem viděla polorozpadlé dětské hřiště. pohupovaly se tam dvě děti v kombinézách. I jejich otec, který stál u nich, měl dvojbarevnou kombinézu. tiše spolu hovořili. kdoví o čem. tajemství rodičů a dětí. užuž jsem sahala po fotoaparátu, ale pak jsem si řekla, že vlastně ne. nechám to uplynout. nezastavím, nezvěčním, neukradnu. nechám to v minulosti.
byl tam klid. jakoby ta prorostlá zídka ochraňovala obyvatele města od hluku motorů turistických autobusů, které nepřetržitě zastavovali u kostelíčka kostnice.
vzpomněla jsem si na ten klid ve vlaku když jsem pozorovala ubíhající krajinu. temné nebe ozařovaly všemožnými kolority. oslava posledního dne v roce. zdálo se všechno tak dávno, tak mizející, jak se vlak blížil Praze. chvíli jsem i zapochybovala zda vůbec nějaké ukryté hřiště za zdí kostnice skutečně bylo.
kostnice. už od vlakového nádraží mě tam lákaly cedule, jejichž obsah byl přeložen do třech světových jazyků.měla jsem to tušit a taky tak trošku tušila, když jsem se zastavila na své první zastávce mezi kostnicí a nádražím. nahlédla jsem do vskutku krásného středověkého kostela, avšak ten pán uvnitř rachotící pokladničkou a vyvolávající cosi v ruštině, mě zase rychle zahnal ven domrazu. šla jsem tedy tam
kostnice. představovala jsem si kostelíček stojící na chudých nožičkách, pohupující se ve větru a já pokleknu nad mohutným křížem. já - nic.
jenže vstupte, jen vstupte přes bránu která je polepena reklamními taháky jimž ani nerozumíte jen tušíte. ani se mi nechtělo. ale kostelík za tou bránou byl a opravdu vypadal chudičce. a tak jsem vešla a málem narazila na hezouna se skloněnou hlavou ťukajícího cosi do mobilu. zabrblal - ani jsem mu nerozuměla. vypadal jako james bond, ale byl to Ivan.
když do kostelíčka přejede zájezd, pak se opravdu starověká stavba otřásá v základech. panáčci se nezdrželi dlouho, vyskočili z autobusu, nafotili hroby a jeli zase dál. jenže jako na potvoru přijel zájezd další.
a tak jsem se rozhodla že ten kostelíček už nestihnu a mezi pomníky jsem odbočila do škvíry, která mě lákala už tím útěkem. být a pak tu nebýt.
mezi stromy jsem viděla polorozpadlé dětské hřiště. pohupovaly se tam dvě děti v kombinézách. I jejich otec, který stál u nich, měl dvojbarevnou kombinézu. tiše spolu hovořili. kdoví o čem. tajemství rodičů a dětí. užuž jsem sahala po fotoaparátu, ale pak jsem si řekla, že vlastně ne. nechám to uplynout. nezastavím, nezvěčním, neukradnu. nechám to v minulosti.
byl tam klid. jakoby ta prorostlá zídka ochraňovala obyvatele města od hluku motorů turistických autobusů, které nepřetržitě zastavovali u kostelíčka kostnice.
vzpomněla jsem si na ten klid ve vlaku když jsem pozorovala ubíhající krajinu. temné nebe ozařovaly všemožnými kolority. oslava posledního dne v roce. zdálo se všechno tak dávno, tak mizející, jak se vlak blížil Praze. chvíli jsem i zapochybovala zda vůbec nějaké ukryté hřiště za zdí kostnice skutečně bylo.
představovala jsem si kostelíček co bude stát na svých chudých nožičkách, pohupovat se ve větru a jeho mohutný kříž bude znova a znova zdůrazňovat jeho vážnost. http://stoneman.rajce.idnes.cz/Kostnice_ve_Velke_Losenici_2012/
OdpovědětVymazatNěco takového?
ten je taky příliš vymóděnej... nevěřím na tyhle uhlazené rekonstrukce, setře z nich celou historii:( můj zážitek je z Kutný Hory..
OdpovědětVymazatJo, napadlo mě, že se jedná o Kutnou Horu. Vybavily se mi ty obrazy, jak je popisuješ. Hlavně ta ruština a pokladní. Kostelík ve Velké Losenici je sice navenek fešák, ale určitě se to samé nedá říct o interiéru kostnice. Navíc tam není žádný pokladní. Žádné davy turistů a možná právě proto tam brzy historie dodýchá.
VymazatV tom mi jsou svým způsobem velmi sympatické ty kameny, po kterých pátráš.Ty nemá nikdo potřebu měnit k obrazu současnému a snesitelnějšímu. Stojí tam ve své upřímnosti a nenápadnosti po několik stovek let zahalené tajemstvím mnohdy přitažlivějším
OdpovědětVymazatKlidně tě někdy na nějaké to pátrání vezmu sebou.
Vymazat